sobota 18. května 2013

Skoč

Tři
dva
jedna 
SKOČ
a přesto pořád stojím 
na kraji propasti 
její dno je jako chřtán smrtící stvůry 
můj konec 
skoč a neboj se 
jednou v životě musíš odvázat lano

Za patami už mi hoří 
žár
pach spálené kůže 
ještě chvíli 
bude ze mě hrst popela 
zabita vlastními myšlenkami 
spálená vlastním hněvěm 

Zavřu oči 
padám 
konec tvých slibů 
nemohl jsi mě uchránit 

Bylo těžké rozhodnout se
teď můžu říct 
"Odejdi"

Tři, dva, jedna skoč
někdy musíš odvázat lano 

neděle 21. dubna 2013

Čekání

Mírně nespecifický pokus o modernu bez náležitostí veršů, slabik, slok  Prostě jen čisté cítění bez obalů.

Trpělivě čekám až zestárnu
den za dnem
čekám
probouzím se
promarním den
usnu
sním
probudím se
čekám
čekám
čekám
čekám
další zahozený den
budoucnost se změnila v minulost
a nic se nezměnilo
čekám až zestárnu
mrhám svým životem
a pak budu vzpomínat na mládí
strávené čekáním
až zestárnu
čekám
až budu jako starý strom
čekám
chvíle si krátím knížkama
zavírám je aniž bych si pamatovala co četla jsem
čekám na budoucnost
každou chvílí blíže k vytoužené metě
čekám
až zestárnu
probudím se
promarním den
usnu
probudím se
den za dnem
a roky plynou
a celé ty roky čekám
až zestárnu
abych mohla spínat své nerozvážnosti
ztratila jsem den
tratila jsem rok
tratila jsem mládí
čekáním až budu zestárnu

sobota 20. dubna 2013

Květina

Má křehká něžná krásko
oděná v jemné hedvábí
drobnoučká plavovlásko
v náruč svou mě přivábíš

Ráno co ráno pod našimi okny
než slunce vyjde na obzor
rozpustí zlatavé lokny
a jak bys byla vor
vítáš mě zpátky ze snění
jsi mou vůní domova

Svou bílou sukni načechráš si
ať svět zře tě plnou krásy
jsi vílou tančící ve vánku
jež přines ti vůni heřnánku

Tento úžasný, přenádherný obrázek němé křehkosti pochází od http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/fotografie/foto3229.html

pátek 12. dubna 2013

Nedočkavost

Sedím u stolu
v ruce svírám propisku
Cvak cvak cvak cvak
tuha se objevuje a zase schovává
jako šnek do ulity
apaticky zírám ze zašmouraného okna ven
Je ráno
při zemi se drží mlha,
slunce se šklebí z pod šedivého závoje
větve stromů jsou nahé
pole podivně žlutá
cesta jedno bláto
cvak cvak
čekám na email
čekám než se rozsvítí čílo u malé obálky
čekám
a dívám se z okna

3 dny čekám
3 dny a tři noci přemýšlím co může říct
pitomost
určitě je to pitomost
vždyť ty vůbec neumíš psát
proč jsi udělala takovou blbost
poslat člověku své rýmované myšlenky

3 dny čekám
3 dny čekám
3 dny čekám
přemýšlím
3 dny čekám
osudový víkend
"O Víkendu si je přečtu, slibuji"
Dnes nebo zítra?
A čas se vleče tak pomalu

Obrázek pochází z Idnes.cz

čtvrtek 11. dubna 2013

Stížnost na nesnesitelnou lásku a bolesti dlouhodobého vztahu

Kdysi jsem si myslela, že vztah je o tom, že budu nekoneně ustupovat. Ale teď už mě to nebaví, nebaví mě být loutkou nebo panáčkem. Stín to stejně dokáže vždycky lépe.
Vzpírám se, nechci být už závislá na někom. Být závislý neznamená nemilovat. Naopak je to hlubší láska.  Nemám chuť být s ním každou minutu a řídit se tím co říká.
Vlastně si už skoro nepovídáme, nemáme o čem - jak se zdá propast zájmů se prohlubuje - já mám ráda sport, miluji poezii a snažím se sama psát. Jenže on nerad chodí na procházky, nerad čte básně, a když čte ty moje, nikdy se nedozvím nic víc než pěkné.

Nemám chuť jezdit kvůli němu někam, nemám chuť si oblíct sukni a vypadat elegantně na schůzky. Nechce se mi malovat oči, protože se pak cítím divně.
Nevím o čem se s ní bavit, prostě už nejsou témata. On maturuje a kašle na to a přesto mu to vychází, já mám rok před maturitou a bojím se víc než on.
Jeho rodiče podporují, já bojuju za to aby mě nezatratili. Jemu se do školy moc chodit nechce, já chci a nemůžu.
Mám pocit, že všechno nás rozděluje od sebe.

Příští rok bude studovat dost daleko a uvidíme se tak 2x do měsíce. Nevím jestli se bojím nebo jestli se spíš těším, že jej nebudu mít pořád za zadkem, že zase budu svobodně dýchat.
Zní to i mě strašně blbě a cítím se za to provinilá, ale já stejně budu možná studovat někde jinde, v jiném městě.

Doufám, že se to spraví.
Nebo lépe řečeno ať se to vyřeší.
Nechci aby jej to bolelo, ale on mě podezírá že jej chci opustit - a já si to skutečně občas přeji.

neděle 7. dubna 2013

Prosba o zapomnění


Jak den se krátí, jak splývá s tmou

a paprsky slunce vyhasnou

když utopíš smutky mé ve spánku

a sny s vůní heřmánku

 Má milosrdná noci

matka nosící mě pod srdcem

milosrdná noci

já měla dnes krásný sen
 
má milosrdná noci

Dej mi do úsvitu spát

než ráno zaplavíme mě pocit

příval chmurných vzpomínek a zrad

Jak den se krátí jak splývá s tmou
 
i hvězdy na nebi vyhasnou

svět ponoří se do ticha

 černého jak rozbouřené moře 

a jeho vlny smyjí ze srdcí hoře 


pátek 5. dubna 2013

Reatis - v životě jen omezení

Po dlouhé době jsem včera šla na praxi, a aby to bylo lepší hnedka nové oddělení, Ortopedie. Inu proč ne? I těšit jsem se těšila a to se mi na praxi stalo poprvé. Ale brzy jsem poznala, že to bylo předčasné.
Dosud jsem po návratu z nemocnice chodila maximálně kilometr denně a i to mi trvalo značnou dobu, a navíc jsem poté pořádně odpočívala  nicméně praxe odvolat nešla.
Hned ráno jsem zjistila, že to co mi s lékama projde ve škole na praxi rozhodně nepujde. První problém nastal v tom, že musím brát přesně v osm hodin ráno. Jenže to je na oddělení největší frmol, takže jsem si je vzala až v devět při rychlosvačině - naházela jsem do žaludku a šlo se. Navíc mám dost přísnou dietu, hodně věcí nesmím a s toho co smím energie získám tak na přežití.
Takže vznikly  hned dva problémy naráz, a aby toho nebylo málo, jsem po tom trochu zpomalená. Ne moc ale trochu jo, navíc strach z nového oddělení, všecko nové a neznámé - no a bylo to. Konec,
Reagovala jsem zpomaleně, nebyla jsem schopná se soustředit, den tragédie.

A k tomu jsme šli odpoledne místo na vyučování do stomické ambulace. Maličká místnustka, kde se nás těsnilo třicet. Rozhodně jsem si nemohla sednout a stále jsem skoro hodinu. No do šatny na převlečení jsem šla 15 minut - a to je to 50 metrů! Cesta ze šatny do školy, cca 300 metrů byl horor - to už mě musela Verča podpírat, nebyla jsem schopná vůbec došlápnout.
Ve škole jsem sedla, a už nevstala. Prostě jsem nevstala. Zvedla mě Filip, a nějak jsem došla na sousední školu, kde mě čekal přítel. Když mě viděl, spráskl ruce a odtáhl mě na autobus. Volala jsem mamce ať přijede k zastávce a vezme mě.
Prostě konec. Už zase nechodím. Dneska je to trochu lepší, hlavně proto, že jsem zatím šla pouze jednou pro sklenici vody a jinak ležím.

Probírám se receptama, přemýšlím co dobrého bych zase upekla. Ale vím, že tento týden to nebude a příští asi taky ne.